Večer, kdy jsem poznal Věčnost
Jsem panelákové dítě. Beton mě v životě provází stejně jako svit slunce, stíny mraků nebo kapky deště. Z třebíčského sídliště jsem však s rozplesaným srdcem jezdil k babičkám a dědečkům na návštěvy. Přespat bylo samozřejmé stejně jako bezstarostnost, kterou mám s tímto obdobím spojenou. Venku jsem se toulával do noci. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo zbavit zvědavosti, se kterou jsem znovuobjevoval už známá zákoutí – tentokrát však zahalená tmou. Všechno kolem přišlo o jasné obrysy a každý roh plný stínů se proměnil v tmavé plátno, na kterém fantazie bezuzdně řádila. A ty konkrétní věci měly zase úplně jiný nádech. Jako žebřík na střechu rodinného domu, který ve tmě vypadal jako něco navíc. O co ten dům ani nestojí. Když jsem si pod něj stoupl a vzhlédl, jeho silueta končila tam, kde se už třpytily hvězdy. Neubránil jsem se pocitu, že se díky němu dokážu dosta...