patrikovo

Don Giovanni nás i přes své pekelné zatracení vskutku okouzlil. A to tak, že nás přiměl chtít víc. Naše volba padla na lákavě znějící titul Così fan tutte (aneb Takové jsou všechny). Tentokrát jsme se při výběru lístků cítili jako při příchodu na snídani v hotelu s  all inclusive servisem. Takový výběr! Už to nám ale mělo přijít podezřelé. Jenže nebylo, protože sami máme rádi věci mimo hlavní proud. Volba padla na balkón v druhém patře. Opera Così fan tutte pro nás byla totiž velkým otazníkem , proto je potřeba být připraveni i na variantu, že ten otazník nebude úplně atraktivní. Pak totiž balkón ze své pozice poskytuje dostatečně široké pozorovací pole na obdivování krásně vyzdobeného sálu. A musím říct, že tentokrát jsem si stihl prohlédnout vše do posledního detailu. Bohužel. Na začátku všeho vystoupil umělecký ředitel Stavovského divadla s dobrou a špatnou zprávou. Představitel jedné z hlavních postav totiž onemocněl, ale podařilo se sehnat náhradu. Hned zkraje a taková dram

Moderátorka AZ kvízu: „Patriku, otázka na Vás. Jak se nazývala operace, která byla součástí odplaty za smrt izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972?“ /nápovědní písmena byla OJM/ S nagelovanými vlasy a prázdným výrazem jsem hleděl na obrazovku ve studiu. V duchu jsem si brblal, že jsem asi měl kdysi odebírat oblíbenou sérii Svět poznání svědomitěji. „Nevzpomenu si.“ Lhal jsem. V životě jsem nic takového nezaslechl. Moderátorka AZ kvízu: „Soupeř? Ne? Byla to Operace Jaro mládí.“ Tenkrát jsem tuto otázku nechal netečně ležet na smutné hromádce jiných nezodpovězených. Nedávno jsem se však pustil do knížky, která mi veškeré okolnosti této akce jednou provždy osvětlila.  A teď k věci. Mnichov v roce 1972 V Německu se chystají první letní olympijské hry po těch hitlerovských z šestatřicátého. Němci chtějí dát světu najevo, že už to není ten fašistický stát plný násilí a bezpráví. Jali se připravovat pestrobarevné hry plné přátelství, vstřícnosti a otevřenosti. Jen, ať svět v

Nabídnu vám i jeden archivní text z mých let studentských. Tenkrát jsem si mínil ukrátit nudné okamžiky strávené kompletací jakéhosi referátu z dob Karla IV. něčím zábavnějším a hle! Zrodil se nápad na text: Jak by mohly vypadat zprávy z roku 1348 pohledem komerční televize? Pokud omluvíte případné anachronismy, kterých jsem se chtěl vyvarovat, jak jen to bylo možné a odpustíte mi moderní češtinu místo té dobové, mohlo vysílání vypadat možná i takhle: „Dobrý večer, je 6. září 1348 a my Vás vítáme u hlavní zpravodajské relace televize Petrklíč. Dnes s Janem Honzem z Volyně a s Markétou Alžbětou z Markvartic. A začneme hnedka smutnou zprávou. V Itálii, Francii a dalších evropských zemích řádí mor. Denně umírají tisíce ráno ještě zdravých lidí. Epidemie se šíří zejména po obchodních trasách, hlavně přes přístavy. Smrt se stala každodenní součástí života. A my se hned spojíme s našim reportérem Martinem Sládkem z Černošic, který se před týdnem vydal do   francouzského Bordeaux. Martine,

Čas umí být milosrdný, ale také prevít. Mně v té vší schizofrenní spravedlnosti nadělil další narozeniny a s nimi lístky do Stavovského divadla na operu Don Giovanni mého oblíbeného Wolfganga A. Mozarta. Dobře, nebyl to čas osobně, ale byla to moje žena, která tento úžasný společný zážitek zařídila. Přišel totiž věk, kdy už se neobjednávají striptérky, nekoupe se v ginu s tonikem a nepřemísťují se dopravní značky. S popěvkem Proč bychom se netěšili jsem zalovil ve skříni a vytáhl svůj černý večerní oblek. Naposledy se mnou totiž byl na Prodané nevěstě v Národním. Patřičně vyfiknuti jsme tedy očekávali příjezd Uberu, aby nás odvezl do kulturní Mekky dnešního večera. A zase to šetření! Když mi apka vypsala dostupné možnosti svezení, vybral jsem tu spíše méně finančně náročnou variantu (proč chtíti ze zlata kočár, když má kol stejně jako ten ze dřeva) a tak jsem nemohl být moc překvapen pohledem na sytě bílou zaschlou skvrnu na zadním sedadle našeho dostavníku značky Volkswagen, patrně