Večer, kdy jsem poznal Věčnost

    Jsem panelákové dítě. Beton mě v životě provází stejně jako svit slunce, stíny mraků nebo kapky deště. Z třebíčského sídliště jsem však s rozplesaným srdcem jezdil k babičkám a dědečkům na návštěvy. Přespat bylo samozřejmé stejně jako bezstarostnost, kterou mám s tímto obdobím spojenou.  

    Venku jsem se toulával do noci. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo zbavit zvědavosti, se kterou jsem znovuobjevoval už známá zákoutí – tentokrát však zahalená tmou. Všechno kolem přišlo o jasné obrysy a každý roh plný stínů se proměnil v tmavé plátno, na kterém fantazie bezuzdně řádila.

    A ty konkrétní věci měly zase úplně jiný nádech. Jako žebřík na střechu rodinného domu, který ve tmě vypadal jako něco navíc. O co ten dům ani nestojí. 

    Když jsem si pod něj stoupl a vzhlédl, jeho silueta končila tam, kde se už třpytily hvězdy. Neubránil jsem se pocitu, že se díky němu dokážu dostat až do samotného nebe.

    Kdo by šplhal na střechu ve dne? To se přece dělá pro to, aby se člověk rozhlédl po zemi (nebo vymetl komín). Ale večer, panečku. Večer se šplhá na střechy pro potěchu duše. Pro pocit sounáležitosti se světem. 

    Tu nabídku jsem nemohl odmítnout. Začal jsem šplhat vzhůru. Jedna příčka za druhou mě odnášela z přítomnosti a přibližovala místům, kde plyne čas úplně jinak. Čím jsem byl výše, tím jsem se držel silněji. S poslední příčkou ale veškeré napětí povolilo a přede mnou se rozprostřela rovná střecha, nad níž se zlatil západ slunce. Byl to přesně ten moment, kdy většina oblohy už je poseta hvězdami, ale na jednom konci světa jako by byl obrovský hrnec plný zlata. A ten se třpytil do nebeských výšin a ukryl svým svitem několik stydlivých souhvězdí. A ta postupně opouštěla svoji neviditelnost, když světelný háv slábnul. Tahle chvíle trvá jen pár minut. 

    S až posvátnou úctou jsem si stoupl pod tu nekonečnou nádheru a užasle vydechl. Nemohl jsem se nabažit toho pohledu. Na východě temnou nebeskou modř zdobilo nespočet hvězd a dvě letadla kreslící šedivou kondenzační stopu, která odrážela to málo světla, co světu zbylo. Na západě už zlato pomalu ztrácelo lesk. A pod tím vším se začala rozsvěcovat první světla večerního města.

    Posadil jsem se k jednomu z komínů a opřel se o něj zády. Stejně jako střecha ještě hřál z té poctivé dávky slunečního svitu, kterou přes den dostával. Okouzlení smyslů bylo takřka úplné. Pokrčil jsem nohy, položil ruce na kolena a jen jsem byl. A přitom cítil snad vše, co takové bytí obnáší - život i smrt, radost i smutek, očekávání i naplnění. Rozprostřel se ve mně netušený klid. Přestal jsem myslet a splynul.

    Jako malý jsem si jednou v knihovně půjčil atlas noční oblohy, večer sedával na balkoně a dával nicneříkajícím tečkám tvary a jména. Tak mě na střeše obklopovali staří známí. Orel, Pastýř, Kasiopea, Velký vůz,... ti všichni tam se mnou byli. Nebyla to tedy samota. Ta je často neveselá. Byl jsem tam jen sám. Přeci však se vším a všemi.

    Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Nechtělo se mi odtud. Ale přeci jen jsem pak po žebříku opět sestoupil do pozemských nížin a víte co? V žádném stínu už mi fantazie nekreslila dvouhlavé psy nebo uhlím umouněné krampusy. Vše okolo mě objímalo přívětivostí. I tma. Chvíli jsem si to vychutnával a loudavě se pak vydal domů. Dveře se zaklaply, ale pocit mi zůstal. Navždy.

    Tenkrát jsem ještě netušil, jak výjimečné pro mě tyto chvíle budou. A dnes už to vím. Byl jsem tam totiž jen já a Věčnost. Kdykoliv zatoužím po uklidnění, kdykoliv chci být na "mém místě", vyšplhám znovu po tom stejném žebříku a tam na mě čeká vše. Hrnec zlata, vyhřátý komín, dvě blikající letadla a nespočet hvězd.

-

    Přemýšlel jsem, jestli tento text není až příliš niterný ke zveřejnění. Ale nakonec jsem dospěl k názoru, že pokud chci kolem sebe svět s větším množstvím upřímnosti a hloubky, musím k tomu nějak přispět.