Příspěvky

Dobrem proti smutku aneb jak jsem byl dobrovolníkem jedné 90leté dámy

Obrázek
„A teď si to představte. Za války jsem jela vlakem z Pardubic do Prahy a mně se v dopravních prostředcích dělalo vždycky zle. Jen tak tak jsem stihla alespoň vystrčit hlavu z okýnka a už to lítalo. No, jo, ale v kupé za tím naším seděl německý důstojník SS a většina mu skončila na uniformě! Tak od tý doby maminka říkávala, že naše Eva poblila esesákovi uniformu.“ Nevěřícně kroutím hlavou a přitom se smějeme na celé kolo. Nové začátky S paní Evou mně cesty osudu spojily v roce 2019. O rok dříve jsem za poměrně dramatických okolností přišel o jednu z babiček. Srazilo ji auto při přecházení po přechodu. A protože byl její odchod nečekaný a rychlý, zůstala mi po tom všem v srdci velká bolest. Přirozeně jsem pak začal hledat možnosti, jak se bolesti zbavit a prázdno vyplnit. Zvolil jsem strategii Nové začátky.  Vždy jsem chtěl umět hrát na klavír, tak jsem se přihlásil do klavírní školy. Po třech měsících přišel první koncert, který se konal v pražském domově pro seniory. Pamatuji si to, ja
Další informace

Večer, kdy jsem poznal Věčnost

Obrázek
     Jsem panelákové dítě. Beton mě v životě provází stejně jako svit slunce, stíny mraků nebo kapky deště. Z třebíčského sídliště jsem však s rozplesaným srdcem jezdil k babičkám a dědečkům na návštěvy. Přespat bylo samozřejmé stejně jako bezstarostnost, kterou mám s tímto obdobím spojenou.         Venku jsem se toulával do noci. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo zbavit zvědavosti, se kterou jsem znovuobjevoval už známá zákoutí – tentokrát však zahalená tmou. Všechno kolem přišlo o jasné obrysy a každý roh plný stínů se proměnil v tmavé plátno, na kterém fantazie bezuzdně řádila.      A ty konkrétní věci měly zase úplně jiný nádech. Jako žebřík na střechu rodinného domu, který ve tmě vypadal jako něco navíc. O co ten dům ani nestojí.       Když jsem si pod něj stoupl a vzhlédl, jeho silueta končila tam, kde se už třpytily hvězdy. Neubránil jsem se pocitu, že se díky němu dokážu dostat až do samotného nebe.      Kdo by šplhal na střechu ve dne? To se přece dělá pro to, aby se člově
Místo: Praha, Česko
Další informace

A jde se na operu: Così fan tutte (Wolfgang Amadeus Mozart)

Don Giovanni nás i přes své pekelné zatracení vskutku okouzlil. A to tak, že nás přiměl chtít víc. Naše volba padla na lákavě znějící titul Così fan tutte (aneb Takové jsou všechny). Tentokrát jsme se při výběru lístků cítili jako při příchodu na snídani v hotelu s  all inclusive servisem. Takový výběr! Už to nám ale mělo přijít podezřelé. Jenže nebylo, protože sami máme rádi věci mimo hlavní proud. Volba padla na balkón v druhém patře. Opera Così fan tutte pro nás byla totiž velkým otazníkem , proto je potřeba být připraveni i na variantu, že ten otazník nebude úplně atraktivní. Pak totiž balkón ze své pozice poskytuje dostatečně široké pozorovací pole na obdivování krásně vyzdobeného sálu. A musím říct, že tentokrát jsem si stihl prohlédnout vše do posledního detailu. Bohužel. Na začátku všeho vystoupil umělecký ředitel Stavovského divadla s dobrou a špatnou zprávou. Představitel jedné z hlavních postav totiž onemocněl, ale podařilo se sehnat náhradu. Hned zkraje a taková dram
Místo: Praha, Česko
Další informace

O knize: Mnichov. Jeden den v září (Simon Reeve)

Moderátorka AZ kvízu: „Patriku, otázka na Vás. Jak se nazývala operace, která byla součástí odplaty za smrt izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972?“ /nápovědní písmena byla OJM/ S nagelovanými vlasy a prázdným výrazem jsem hleděl na obrazovku ve studiu. V duchu jsem si brblal, že jsem asi měl kdysi odebírat oblíbenou sérii Svět poznání svědomitěji. „Nevzpomenu si.“ Lhal jsem. V životě jsem nic takového nezaslechl. Moderátorka AZ kvízu: „Soupeř? Ne? Byla to Operace Jaro mládí.“ Tenkrát jsem tuto otázku nechal netečně ležet na smutné hromádce jiných nezodpovězených. Nedávno jsem se však pustil do knížky, která mi veškeré okolnosti této akce jednou provždy osvětlila.  A teď k věci. Mnichov v roce 1972 V Německu se chystají první letní olympijské hry po těch hitlerovských z šestatřicátého. Němci chtějí dát světu najevo, že už to není ten fašistický stát plný násilí a bezpráví. Jali se připravovat pestrobarevné hry plné přátelství, vstřícnosti a otevřenosti. Jen, ať svět v
Místo: Praha, Česko
Další informace

Jak by mohly vypadat zprávy z roku 1348 pohledem komerční televize?

Nabídnu vám i jeden archivní text z mých let studentských. Tenkrát jsem si mínil ukrátit nudné okamžiky strávené kompletací jakéhosi referátu z dob Karla IV. něčím zábavnějším a hle! Zrodil se nápad na text: Jak by mohly vypadat zprávy z roku 1348 pohledem komerční televize? Pokud omluvíte případné anachronismy, kterých jsem se chtěl vyvarovat, jak jen to bylo možné a odpustíte mi moderní češtinu místo té dobové, mohlo vysílání vypadat možná i takhle: „Dobrý večer, je 6. září 1348 a my Vás vítáme u hlavní zpravodajské relace televize Petrklíč. Dnes s Janem Honzem z Volyně a s Markétou Alžbětou z Markvartic. A začneme hnedka smutnou zprávou. V Itálii, Francii a dalších evropských zemích řádí mor. Denně umírají tisíce ráno ještě zdravých lidí. Epidemie se šíří zejména po obchodních trasách, hlavně přes přístavy. Smrt se stala každodenní součástí života. A my se hned spojíme s našim reportérem Martinem Sládkem z Černošic, který se před týdnem vydal do   francouzského Bordeaux. Martine,
Místo: Praha, Česko
Další informace

A jde se na operu: Don Giovanni (Wolfgang Amadeus Mozart)

Čas umí být milosrdný, ale také prevít. Mně v té vší schizofrenní spravedlnosti nadělil další narozeniny a s nimi lístky do Stavovského divadla na operu Don Giovanni mého oblíbeného Wolfganga A. Mozarta. Dobře, nebyl to čas osobně, ale byla to moje žena, která tento úžasný společný zážitek zařídila. Přišel totiž věk, kdy už se neobjednávají striptérky, nekoupe se v ginu s tonikem a nepřemísťují se dopravní značky. S popěvkem Proč bychom se netěšili jsem zalovil ve skříni a vytáhl svůj černý večerní oblek. Naposledy se mnou totiž byl na Prodané nevěstě v Národním. Patřičně vyfiknuti jsme tedy očekávali příjezd Uberu, aby nás odvezl do kulturní Mekky dnešního večera. A zase to šetření! Když mi apka vypsala dostupné možnosti svezení, vybral jsem tu spíše méně finančně náročnou variantu (proč chtíti ze zlata kočár, když má kol stejně jako ten ze dřeva) a tak jsem nemohl být moc překvapen pohledem na sytě bílou zaschlou skvrnu na zadním sedadle našeho dostavníku značky Volkswagen, patrně
Místo: Praha, Česko
Další informace