patrikovo

     Jsem panelákové dítě. Beton mě v životě provází stejně jako svit slunce, stíny mraků nebo kapky deště. Z třebíčského sídliště jsem však s rozplesaným srdcem jezdil k babičkám a dědečkům na návštěvy. Přespat bylo samozřejmé stejně jako bezstarostnost, kterou mám s tímto obdobím spojenou.         Venku jsem se toulával do noci. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo zbavit zvědavosti, se kterou jsem znovuobjevoval už známá zákoutí – tentokrát však zahalená tmou. Všechno kolem přišlo o jasné obrysy a každý roh plný stínů se proměnil v tmavé plátno, na kterém fantazie bezuzdně řádila.      A ty konkrétní věci měly zase úplně jiný nádech. Jako žebřík na střechu rodinného domu, který ve tmě vypadal jako něco navíc. O co ten dům ani nestojí.       Když jsem si pod něj stoupl a vzhlédl, jeho silueta končila tam, kde se už třpytily hvězdy. Neubránil jsem se pocitu, že se díky němu dokážu dostat až do samotného nebe.      Kdo by šplhal na střechu ve dne? To se přece dělá pro to, aby se člově