O knize: Mnichov. Jeden den v září (Simon Reeve)
Moderátorka AZ kvízu: „Patriku, otázka na Vás. Jak se nazývala operace, která byla součástí odplaty za smrt izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972?“ /nápovědní písmena byla OJM/
S nagelovanými vlasy a prázdným výrazem jsem hleděl na
obrazovku ve studiu. V duchu jsem si brblal, že jsem asi měl kdysi
odebírat oblíbenou sérii Svět poznání svědomitěji. „Nevzpomenu si.“ Lhal jsem.
V životě jsem nic takového nezaslechl.
Moderátorka AZ kvízu: „Soupeř? Ne? Byla to Operace Jaro
mládí.“
Tenkrát jsem tuto otázku nechal netečně ležet na smutné
hromádce jiných nezodpovězených. Nedávno jsem se však pustil do knížky, která
mi veškeré okolnosti této akce jednou provždy osvětlila.
A teď k věci.
Mnichov v roce 1972
V Německu se chystají první letní olympijské hry po těch hitlerovských z šestatřicátého. Němci chtějí dát světu najevo, že už to není ten fašistický stát plný násilí a bezpráví. Jali se připravovat pestrobarevné hry plné přátelství, vstřícnosti a otevřenosti. Jen, ať svět vidí, jak jsme se od války změnili!
Pozvání na olympiádu neodmítli ani sportovci mladého státu
Izrael, přičemž mezi všemi ostatními zůstala ale přihláška sportovců Palestiny
bez povšimnutí. A přeci zanechali na této akci nesmazatelnou stopu.
Rychlý exkurz do minulosti – izraelsko-palestinský konflikt
se táhl téměř celým 20. stoletím a jeho hlavním důvodem byly teritoriální
nároky na stejné území. Zkrátka Židé i Palestinci toužili po svém vlastním místě
pod Sluncem. Bohužel se však v tomto případě jednalo o místo totožné. A
tak se rozjel kolotoč násilí plný atentátů, únosů letadel, bombových útoků a
jiných nelidských laskomin. Teď už ale zpátky na olympiádu…
Ve vší otevřenosti a vstřícnosti světu Němci výrazně omezili
bezpečnostní složky a vůbec bezpečnost jako takovou. Řádně ozbrojený policista
patřil na tu minulou, hitlerovskou. Ročník 72 měl být jiný. Olympijská vesnice
byla velké sídliště s poměrně snadnou dostupností. Dostat se do ní mohl
takřka každý. V noci sice přes plot, ale nebylo moc pravděpodobné, že by
vás po jeho zdolání někdo legitimoval.
Tak se 5. září v časných ranních hodinách stalo, že 8
palestinských bojovníků z palestinské organizace Černé září vniklo do
budovy, ve které byli ubytování izraelští sportovci. Násilnou cestou si
obstarali rukojmí a začali vyjednávat s německou policií. Propuštění bylo podmíněno osvobozením jejich 234 palestinských kolegů vězněných
v Izraeli. Svoboda za svobodu.
Izraelští představitelé samozřejmě odmítli na tyto podmínky
přistoupit. Jakmile to totiž uděláte jednou, zcela nekontrolovaně by vzrostl
počet dalších útoků a únosů s jinými požadavky.
Ráno plné dramatu
Svět se probouzel a s ním i olympijští sportovci i
diváci. Ráno se dokonce ještě sportovalo, načež byla ale později všechna klání
přerušena. Vyjednávání Palestinců a německé policie postupně míjelo jedno
ultimátum za druhým a lidé se začali přemísťovat z tribun na veškerá možná
pozorovací místa, aby jim neobvyklá podívaná neunikla. Dokonce i televizní
kamery živě přenášely dům číslo 31 v Connollystraße.
Německá policie se už zrána dala do plánování vysvobození
rukojmích. Když už však byli policisté připraveni vniknout do budovy, nezazněl
povel k akci, nýbrž k ústupu. Televizní kamery totiž přenášely živý
obraz dění a palestinští „bojovníci“ si tak mohli v klidu v telce
prohlédnout, co se chystá. Chytré, že?
A pak už následovala jedna bota bavorských policistů za
druhou. Tehdy ještě neexistovalo žádné protiteroristické komando ani
propracované postupy pro podobné situace, takže do akce byli zapojení řadoví
policisté. Bez vysílaček, pořádného ostřelovacího vybavení a k tomu všemu
ještě vybaveni nepřesnou informací o přesném počtu protivníků. Izrael nabízel
pomoc s vyjednáváním i účast jejich zásahového komanda. Ale Němci odmítli.
Vše prý zvládnou sami.
Letiště
Teroristé si tedy vymínili dva vrtulníky, které je včetně
rukojmích dopravily na blízké letiště (Fürstenfeldbruck). Masová podívaná
skončila. Opuštěné letiště slibovalo domnělé ideální podmínky pro obě strany –
policisté chystali osvobozovací akci a Palestinci odlet připraveným letadlem do
jakékoli neutrální arabské země, kde by mohli vyjednávání o vydání rukojmích
úspěšně dotáhnout.
Bohužel se tady však strhla přestřelka jak z divokého Západu.
Policisté s neadekvátním vybavením do vrtulníků pálili takřka naslepo,
Palestinci palbu notnou chvíli opětovali a uvnitř helikoptér bezmocně seděli
svázaní rukojmí. Tohle nemohlo dopadnout jinak než tragicky. Do jednoho vrtulníku terorista hodil granát, vznítil se a plameny pohltily životy nevinných sportovců. Ostatní byli postříleni. Bylo po všem.
Veřejnost byla otřesena, Palestinci se pyšnili získanou
pozorností, bavorští představitelé policie byli rozhodnutí veškeré své
chyby ututlat a příbuzní obětí balancovali na pokraji zhroucení. A v tom všem
se začal formovat izraelský vztek a touha po pomstě
Hněv boží
Odplata za tuto tragickou událost nesla vznosný název Hněv
boží. Izrael začal oplácet stejnou mincí a prostřednictvím svých tajných služeb
odpravoval jednoho palestinského zloducha za druhým. Některé akce byly náročné
více a některé zase méně, jak už to v životě bývá. A jedna z těch náročných
byla právě Operace Jaro mládí, kdy během 30 minut izraelské tajné síly v Bejrútu zabili několik vysoce postavených představitelů palestinské odbojové
skupiny. Takže úspěšná.
Kde se můžete dozvědět více?
Dokument: One Day in September (1999)
Pro mě byla zdrojem osvěty knížka Jeden den v září. Přečetl jsem ji jedním dechem, protože autor umně dávkuje napětí z vývoje situace a historická fakta. Letos je tomu 50 let a to vlastně není moc. Dobrou zprávou však je, že v poslední době se daří vztah mezi Izraelem a Palestinou stabilizovat. Válka není dobrým řešením pro nikoho a to si naštěstí uvědomují obě zainteresované strany.
A to mě těší o mnoho více než fakt, že příště už v AZ kvízu budu vědět.
