Dobrem proti smutku aneb jak jsem byl dobrovolníkem jedné 90leté dámy

„A teď si to představte. Za války jsem jela vlakem z Pardubic do Prahy a mně se v dopravních prostředcích dělalo vždycky zle. Jen tak tak jsem stihla alespoň vystrčit hlavu z okýnka a už to lítalo. No, jo, ale v kupé za tím naším seděl německý důstojník SS a většina mu skončila na uniformě! Tak od tý doby maminka říkávala, že naše Eva poblila esesákovi uniformu.“ Nevěřícně kroutím hlavou a přitom se smějeme na celé kolo.

Nové začátky

S paní Evou mně cesty osudu spojily v roce 2019. O rok dříve jsem za poměrně dramatických okolností přišel o jednu z babiček. Srazilo ji auto při přecházení po přechodu. A protože byl její odchod nečekaný a rychlý, zůstala mi po tom všem v srdci velká bolest.

Přirozeně jsem pak začal hledat možnosti, jak se bolesti zbavit a prázdno vyplnit. Zvolil jsem strategii Nové začátky. 

Vždy jsem chtěl umět hrát na klavír, tak jsem se přihlásil do klavírní školy. Po třech měsících přišel první koncert, který se konal v pražském domově pro seniory. Pamatuji si to, jako by to bylo včera – seděl jsem v první řadě mezi účinkujícími a nervózně čekal, než přijdu na řadu. Jen jsem tedy mezi těmi dětmi malinko vyčníval.

Koncert jsem přežil beze ztrát na cti a do podvědomí se mi dostal Domov Sue Ryder.

Na klavír jsem cvičil dál, ale že by mi to nějak výrazně pomáhalo se zpracováním toho nešťastného zážitku s babičkou, to se říct nedá. Tak mi jednou v hlavě blikla myšlenka: „A co takhle najít někoho v seniorském věku a trošku ho rozptýlit? Troška dobra by mohla rozředit to psychobahýnko.“ 

Nechal jsem ji pár dní uzrát a napsal do Sue Ryder, jestli by tam náhodou neměli někoho, kdo by stál o trochu té mladické společnosti.

Dostalo se mi rychlé odpovědi. Rádi mě prý ve Sue přivítají mezi řadami dalších dobrovolníků, ale s dobrem přichází také zodpovědnost, a tak je důležité docházet za vybraným klientem pravidelně jednou za týden. Zhodnotil jsem svoje možnosti kladně a návštěvu jsem si předem naplánoval na úterní odpoledne hned po klavíru.

Za pár dní už jsem seděl na víkendovém školení dobrovolníků a pilně se připravoval na nezvyklé zážitky budoucí. V tu chvíli mi totiž došlo, do čeho se to vlastně pouštím. Ke komu mě osud zavane? Budeme si rozumět? Co když si nebudeme mít o čem povídat? 

Po skončení školení jsem se dostal na čekací listinu a trpělivě vyčkával dalších pokynů. Ono to totiž ve Sue Ryder není tak, že kohokoliv spárují s kýmkoliv. Je to tak trošku alchymie a ten správný elixír lze namíchat jen tehdy, pokud je mu věnována větší pozornost. A takovým alchymistou je ve Sue koordinátorka dobrovolníků. Ta vyhodnocuje, kdo by se ke komu mohl hodit na základě typologie osobnosti, ale třeba také společných témat a koníčků. Vezměte si, že spojujete úplně cizí lidi – to není air koňak, slečno.

„Patriku? Myslím, že pro Tebe mám paní, se kterou by sis mohl rozumět. Přijď v úterý na 14:00 a seznámím vás.“

Dorazil jsem do domova pln nedočkavosti. Od vstupu do budovy jsem sledoval všechny blonďaté paní v dohledu a potají si tipoval, jestli je to ta „má“.

Koordinátorka mě tenkrát zavedla do společenské místnosti, kde právě probíhalo zpívání. Klienti seděli v kolečku a zpívali si za doprovodu kytary. Hanka mě posadila vedle nenápadné paní s krátkým sestřihem, ale velmi bystrým pohledem. Vyměnili jsme si pár úvodních zdvořilostních frází a po zbytek návštěvy si společně notovali. „Tak zase za týden touto dobou, ano?“ – „Ano, budu se těšit!“

Dvůr Sue Ryder Praha | Foto: Radka Kulhánková

Hledáme k sobě cestu

Na další návštěvy jsem měl tendence dělat takového animátora volného času. Připravoval jsem křížovky, vyplňovačky, hádanky. Paní Evu to náramně bavilo. Ale po pár hodinách to přestalo bavit mě. Společně jsme došli na to, že vůbec není potřeba dělat pořád opičky. 

Někdy úplně stačí posedět společně na zahradě a vést náramně lehkou konverzaci, jindy je fajn jen tak mlčet a pozorovat okolí nebo se jen v klidu projít.

Z úterního odpoledne v rozmezí 14:00 – 15:00 se pro mě stal nabíjecí rituál, kdy jsem se zastavil a přepnul do úplně jiné dimenze. Často jsem se při skončení návštěvy přímo koupal ve vděčnosti a klidu. Ten pocit se mi pro svou jedinečnost líbil. V dnešní době totiž není jednoduché si ho navodit. Je to silná a opojná vůně lidství, která je ale tak trošku podpultovým zbožím. A existenci tohoto podpultového zboží si musí každý člověk objevit sám. Ale dost filozofování a zpátky k paní Evě.

Velmi brzy jsme zjistili, že máme oba rádi hudbu. A ta vytvořila pevné základy našemu přátelství. Na hodinách klavíru jsem do sebe dupal klasiku v jednodušším provedení a nemohl jsem se dočkat toho, až si je zahraji s paní Evou. Často jsme pak rozeznívali piano v kapli (na kterém jsem shodou okolností absolvoval svůj první koncert) Straussem, Čajkovským i Beethovenem a nechali mizet čas v záplavě nádherných melodií.

V očích měla tenkrát jiskru, kterou by jí mohla závidět leckterá mladá šohajka a mně dělalo radost vidět, že v tyto chvíle přestává cítit bolesti spojené s vysokým věkem. 

Vyprávíme si o letních dovolených (srpen 2020) | Foto: Radka Kulhánková

Ne každý netopýr je ošklivý

Moje vrozená zvídavost mě ponoukala prozkoumávat víc a víc naše společná hudební témata. Bylo to období, kdy jsem miloval tvorbu už zmíněného Johanna Strausse mladšího. Ty líbivé, bezstarostně veselé melodie jako by odrážely náladu toho období (pokud chcete zkusit, doporučuji například tento koncert). 

A tak se stalo, že jsem narazil na operetu Netopýr v inscenaci českých herců a hned věděl, že by se to mohlo líbit i paní Evě. Navrhl jsem jí, že bychom si ji mohli společně pustit a dostalo se mi věcné odpovědi: "Skvělý nápad! Ale je přeci škoda si takovou podívanou nechat jen pro sebe. Určitě by se rádi podívali i ostatní." A byla to připomínka nadmíru konstruktivní.

S naším úmyslem jsem tedy obeznámil koordinátorku a o týden později už byl domov posetý plakáty zvoucími na nedělní společné promítání.

Na svá bedra jsem si hodil technické zabezpečení akce. Tak jsem po vydatném nedělním obědě vyrazil do domova obtěžkán externím reproduktorem a všemožnými kabely, aby byl hudební zážitek co nejdokonalejší.

Projektor si spokojeně vrněl, plátno bylo předpisově napnuto a v komorním obecenstvu to šumělo jako na jakémkoli jiném představení. Paní Eva na mě z druhé řady spiklenecky a spokojeně mrkala. Prohodil jsem pár uvítacích slov včetně nutného informativního základu o vzniku promítaného díla a bez odkladů se nahrnul k tlačítku PLAY.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly - říká se často, a platí častěji, než je člověku libo. A tak se stalo, že se nám spustil obraz beze zvuku. Jako správný provozní vedoucí celého promítání jsem se omluvil za technické problémy a začal hledat příčinu. Bohužel jsem ji nevypátral. Pomale mě začal polévat studený pot a začal se mě zmocňovat pocit pouličního prodavače hrnců - lákat na zážitky, to by šlo, ale skutek utek. S přirozeností sobě vlastní začaly z publika zúčastněně padat první rady co s tím. Bohužel ani jedna nebyla funkční.

Naštěstí jsem dostal spásný nápad - celá opereta je na YouTube a mám tu ten externí reproduktor i mobil. Když pojede obraz z notebooku, zvuk můžu napíchnout z telefonu, kde to synchronně pustím a kabelem napojím na reprák. Haha, nedám svou kůži lacino, prašivý technický šotku!

Tak jsem pustil obraz a vyčkal na příhodnou chvíli, kdy jsem na něj napojil zvuk. Povedlo mi to s maličkým zpožděním, ale ve finále o mnoho lépe, než jsem vůbec doufal. Nenápadně jsem se rozhlédl okolo, jestli je to pro někoho nepřekonatelná překážka v cestě za kulturním zážitkem. Žádný náznak nespokojenosti jsem nezpozoroval a tak jsem konečně vypnul svůj osobní pohotovostní mód.

Že bych si promítání kdovíjak užil, to se ale říct nedá. Postupně mi na mysl přicházely další a další potenciální patálie - co když mi někdo bude volat a zas se to rozhasí? Je to puštěné z YouTube - co když tam jsou v pravidelných intervalech nastavené reklamy? Nespočet více i méně relevantních červíků mi hlodal po zbytek projekce v hlavě. Žádný se naštěstí nezhmotnil a tak jsem ke konci nabyl dojmu, že to vlastně celé vyšlo báječně. A ta synchronizace obrazu a zvuku? Jsou to přeci staříci a stařenky, třeba si toho nikdo nevšiml.

Stoupl jsem si ke dveřím, klienti jeden po druhém opouštěli náš soukromý kinosál a já děkoval všem za návštěvu. A v tu chvíli jsem dostal slušnou lekci na téma podcenění. Vzduchem se nesly nejedny komentáře k technické stránce věci, při kterých mi začala gravitace působit na sanici:

"Bylo to fajn, ale ta synchronizace zvuku a obrazu nic moc, že?" zasmečovala paní Andělka.

"Máte pravdu, taky jsem si říkala, že tam je něco technicky špatně," přisadila paní Tonička.

"Taky jste si toho všimly, že? Já si to říkal od začátku. Ale zas lepší, než sedět na pokoji a koukat do zdi," dodal pan František.

"Máte recht! Ale příště zase přijdeme, bylo to pěkný," smířlivě uzavřela paní Lída.

Tak jsem si to tam všechno mlčky pobalil a vyrazil domů. A po zbytek dne se mi ten odchod ze sálu pořád přemítal před očima a pobaveně jsem se u toho usmíval. Nikdy nikoho nepodceňujte. V ničem.

Rodí se plán

Paní Eva se mi tu a tam při návštěvách zmiňovala o operních pěvcích. Plácido Domingo, José Carreras, Luciano Pavarotti, Petr Nekoranec, Adam Plachetka a další zvučná jména se začala pravidelně objevovat v našich konverzacích. Nebylo těžké odtušit, že ji fascinují.

Když jsem po jedné z návštěv odcházel z domova, najednou mě to napadlo. Ježíškova vnoučata jsou založena na plnění všemožných přání seniorů. A často se zapojují i slavní. Zkusím toho pana Plachetku oslovit, protože jednu ze svých nejstarších fanynek by mohl přeci chtít navštívit. S každým dalším krokem byl plán konkrétnější a mně se začalo zmocňovat čisté nadšení.

Napsat mu email? To tak - riziko přehlédnutí, ignorace nebo spamu je nejvyšší. Zavolat mu? To se takhle na blind asi úplně nesluší. Zkusím mu natočit krátký vzkaz a ten mu poslat ve zprávě na Facebooku. To mi v tu chvíli přišlo jako ta nejlepší možnost.

Našel jsem si doma ten nejintelektuálněji vypadající koutek, vzal si na sebe hezkou košili a asi hodinu natáčel všechny možné varianty videa, dokud jsem nebyl s výsledkem spokojen. Vlastně už jsem tam pak začínal motat páté přes deváté, tak jsem vzal to nejlepší, co jsem měl a s krátkým úvodním textem poslal.

Co 10 minut jsem pak sledoval příchozí zprávy a čekal na odpověď. Dny plynuly, pozornost si žádaly povinnosti a já začal počítat s výstřelem do prázdna. 

Ale o měsíc později to z ničeho nic přišlo. Otevřel jsem Messenger a uviděl tu od pana Plachetky. 

Milý Patriku, díky za zprávu a za to, že pomáháte druhým! Promiňte, že píšu až teď. Skoro na facebook nechodím a na zprávy koukám ještě míň. V první půlce března budu v Praze a snad by se chvilka našla. Napište mi, prosím, raději na mail, nebo ještě jistěji do agentury s tím, že jsme se o tom bavili spolu. Zdraví Adam

Myslím, že jsem na pár sekund přestal dýchat a když jsem dočetl až na konec zprávy, předvedl jsem docela slušnou nezveřejnitelnou choreografii tance sv. Víta. Takovou radost jsem neměl snad ještě nikdy. Jásal jsem, juchal jsem, skákal jsem a smál se na celé kolo. Ono to vyjde! Paní Eva bude mít zážitek!

Spojil jsem se s paní z agentury a začali jsme všechno ladit a plánovat. Kudy jsem chodil, tudy jsem to vyprávěl. Ale neponoukala mě k tomu touha chlubit se, co jsem to geniálního vymyslel. V té době mi přišlo vlastně tak jednoduché udělat radost druhému člověku, že jsem měl chuť shazovat z letadla letáky s tímto jednoduchým návodem. Jen poslouchat, co má druhý rád a to pak zkusit obstarat.

Jedna z mnoha aktivit - Asistenční jednorožec | Foto: Radka Kulhánková

Dostal jsem se do dilematu, zda o té radostné zprávě paní Evě říct nebo jí nachystat překvapení nebývalých rozměrů. Jenže mně by se taky nelíbilo, kdyby mi doma zazvonil Arnold Schwarzenegger a já mu přišel otevřít v teplákách a ještě k tomu neměl nachystané ani zákusky. Jinými slovy - na těchto událostech je nejkrásnější to těšení se. A o to jsem paní Evu ochudit nechtěl.

Hned následující úterý jsem se tedy rozhodl vyložit karty na stůl. "Mám pro vás takové malé překvapení. Mohlo by vás to potěšit," nakousl jsem ležérně tu sladkou koblihu.

"Prosím vás, copak pro mě máte?" odvětila paní Eva.

"Jestli všechno klapne, přijde se sem za vámi podívat pan Plachetka," nalil jsem čistého vína.

"Plachetka? Co ten by tu dělal! A za mnou? Za starou bábou? To víte, že jo. Ty vaše srandičky," nedala se vyvést z míry.

"No, tak si to klidně myslete. Ale až se tu se mnou objeví, tak budete smutná vy, že jste si nevzala tu hezkou halenku."

Nakonec jsem byl přesvědčivý dostatečně a paní Eva se začala těšit.

    

Po světě se sice začala rozpínat covidová hysterie a ve vleku za ní i samotná nákaza, ale my jsme se nedali a cílevědomě vše plánovali. Sladili jsme diáře a vybrali odpoledne v úterý 10. března 2020. 

S blížícím se vybraným úterkem se lineárně zvyšovala i míra natěšenosti nejen paní Evy, ale také nás ostatních, kteří jsme přiložili ruku k příjemnému dílu.

Na začátku března se ale v České republice objevili první nakažení a celou společností otřásla nejistota. Netrvalo dlouho a začaly platit první opatření vedoucí ke zmírnění jakýchkoli dopadů pandemie. Mezi nimi bylo bohužel i uzavření domovů pro seniory, a to od rána 10. 3. 2020. Trefili jsme to úplně přesně.

Z výšin přímo na zem

Čím víc se na něco těšíte a ono to neklapne, tím tvrdší je pak dopad. Byli jsme zklamaní z toho, že se setkání nepodařilo uskutečnit, ale více jsme se obávali o zdraví nás všech. Ty první týdny byly děsivé, protože nikdo nevěděl, co od koronaviru očekávat. 

Přišel lockdown a s ním i plošná izolace. Celou zemi si podmanily pocity strachu a samoty.

A tak jsme se s paní Evou domluvili, že když se v úterní odpoledne nemůžeme vidět, tak si budeme alespoň vždy ve 14:00 volat. Tak jsme to drželi týden co týden.

Nikde se nic nedělo, nebylo moc o čem si povídat. Ale my jsme si volali i tak. Někdy to byl telefonát na 5 minut, jindy jsme si vykládali i půl hodiny o tom, co všechno vyvedeme, až se to všechno vrátí zase do normálu. 

Izolace se bohužel netýkala jen fasád domů | Foto: Radka Kulhánková

Svěží vítr v plachtách

Situace ohledně pandemie se uklidnila do té míry, že jsme začali křísit plány na návštěvu pana Plachetky. S paní produkční jsme doladili termín a ve Sue začali vrabci cvrlikat o tom, že se chystá velká událost.

Co ale čert nechtěl – přesně na ten den mi připadla práce. Kdosi mi tam nevědomky naplánoval odpolední natáčení. Taková mrzutost! Začal jsem se smiřovat s tím, že u toho holt nebudu. Ale důležitá byla paní Eva a ta si to určitě zvládne užít i bez mé přítomnosti. Do všech stran jsem tedy rozeslal svoji pracovní omluvenku, knedlík lítosti spolkl a den D se blížil.

Den před uskutečněním mi přišla zpráva: „Natáčení se ruší.“ Zavýskl jsem si, podíval jsem se na nebe a tiše poděkoval za ty dary. V tu chvíli mi bylo jasné, že vše vyjde podle plánu a i já budu u toho. Akorát jsem se rozhodl nikomu nic neříct, abych nebyl za blázna, který nemá svůj diář pod kontrolou.

V menším předstihu před plánovaným začátkem jsem dorazil do domova. V denním centru (společenské místnosti) probíhaly přípravy. Postřehl jsem nachystaný dárek pro hosta, občerstvení, rozmístěné židle a mírnou nervozitu. Začal jsem se shánět po paní Evě. „Evička? Je na pokoji,“ nasměrovala mě jedna ze sester.

Paní Eva odpočívala, ležela zády ke dveřím. Jaké bylo její překvapení, když mě uviděla. Úplně se jí rozradostnily oči a ukápla slza úlevy. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste tady! Já už se bála, že si s ním budu muset povídat sama a nebudu samou nervozitou vědět, co říct!“ A tak jsem byl rád i já, protože jsem vůbec netušil, že to paní Eva takhle prožívá.

Tak jsme jako správná dvojka vyrazili společným krokem do denního centra vstříc zážitku, na který jsme se rok a půl těšili.

A bylo to báječné. Spolu s dalšími klienty jsme prožili hodinu plnou příjemného povídání o životě světoznámého hudebního umělce. Pan Plachetka trpělivě, skromně a vstřícně odpovídal na všechny naše zvídavé dotazy a objasňoval nám, jestli si třeba zpívá árie i doma v koupelně. Byl opravdu fantastický a po lidské stránce na mě udělal slušný dojem.

Co si budeme povídat – už jen to, že se rozhodl vyhovět našemu přání a věnoval kousek svého volného času seniorům, něco vypovídá o jeho charakteru.

S paní Evou a panem Adamem Plachetkou (září 2021) | Foto: Radka Kulhánková

Když se ohlédnu za tím vším dnes, nemohlo to dopadnout lépe. To, že jsme návštěvu nestihli realizovat před uzavřením domovů pro seniory, totiž dalo paní Evě sílu pandemii zvládnout. Měla se na co těšit. Jen možná trošku déle, než by chtěla.

Když slunce zakryje mrak

Návštěva pana Plachetky v nás rezonovala ještě několik týdnů a já ale začal sledovat, že je s paní Evou něco jinak. Už jsme na společných procházkách kolem zahrady neudělali kolečka tři, ale najednou jen dvě a brzy pak jen jedno. A po tom jednom bylo na paní Evě patrné značné vysílení. Jako by si vyplnila i to poslední, po čem v životě toužila.

Častěji mluvila o smrti a o tom, že už vlastně nemá důvod ráno vstát z postele. A já se dostal do nečekané situace – jen si to představte – trávíte čas s člověkem, který chce zemřít. Resp. nechce žít. Přitom tento nedostatek vůle žít neměl v tomto případě ani náznakem něco společného se sebevražednými myšlenkami. Byla v tom přirozenost, kterou s sebou přinesl vysoký věk.

Pohybu ubývalo, spánku zase naopak přibývalo. A frekvence našich společných chvil byla stále nižší. Hodně jsem přemýšlel o tom, jestli nejsou moje návštěvy naopak na škodu. Paní Eva byla ráda rovnocenným společníkem. O to víc ji vyvádělo z míry, když za ní kdokoliv přišel a ona neměla sílu být společenskou. Cítila se jako přítěž. A já v ní rozhodně nic takového vzbuzovat nechtěl. Navíc jsem i u sebe sledoval, že už za ní nechodím s takovým elánem jako dříve.

V září 2022 jsme si uspořádali poslední soukromou hudební aktivitu. Pohodlně jsme se usadili v opuštěné místnosti, přes okno nám tam v plné síle svítilo odpolední slunce a my poslouchali Smetanovu Mou vlast. Vyšehrad, Vltava, Z českých luhů a hájů,... mlčky jsme nasávali každý tón. A já tušil, že je to naposled, co paní Eva poslouchá tyto její oblíbené skladby. Tak mi zněly libě, ale zároveň i trpce.

Od té doby jsme se viděli jen párkrát. Většinu času kvůli stále se zvětšujícím bolestem raději prospala. Bylo stále těžší trefit okamžik, kdy byla alespoň trošku ve formě. Naše poslední setkání bylo v listopadu 2022. Natáčel jsem ve Sue video a při té příležitosti se zastavil k paní Evě na pokoj. Nespala. Byla vzhůru, pila čaj a byla mou přítomností příjemně překvapená.

Neuniklo mi, že má najednou úplně jiný pohled. Prázdnější. Bez té jiskry, která tam dříve byla. Tělo viditelně poslouchalo mysl.

„Víte, já bych tu už opravdu nechtěla být,“ zaznělo mezi pár větami. A já jí to věřil.

Nikdy mě nikdo neučil, jak na něco takového reagovat. V tu chvíli můžete spoléhat jen na své člověčenství. A ze mě při rozloučení úplně automaticky vypadlo: „Nebojte, všechno dopadne dobře. Ať se pod tím skrývá cokoliv.“ 

Nechci se nějak kasat, ale pak jsem několikrát přemýšlel nad tím, jestli šlo říct něco vhodnějšího. A na nic vhodnějšího jsem naštěstí nepřišel. To by mě totiž mrzelo. Na některé věty máte jen jeden pokus.

To nejsladší usnutí v životě

„Patriku, asi víš, proč Ti volám. Paní Eva v noci ve spánku zemřela. Tak, jak si to vlastně přála,“ dozvěděl jsem se od koordinátorky dobrovolníků Aničky jednoho prosincového večera roku 2022. Řekli jsme si ještě pár vět, hovor jsme ukončili a já jen seděl a tupě koukal z okna na večerní pankrácké mrakodrapy.

 

Zase jsem zažíval ten pocit, kdy i bledule získávají ještě bledší odstín. Po tváři mi skanula slza a všechen náš společný čas se mi začal promítat před očima. Společně se smutkem mě ale zaplavil vděk za to, že se jí splnilo to, co si tak moc přála. Že usnula pro ni tím nejsladším spánkem.

 

Je velký rozdíl, když vám odejde někdo nečekaně a když si to někdo naopak přeje. V tu chvíli už jsem měl možnost porovnat oba zážitky a uvědomoval jsem si najednou ten rozdíl. Je propastný. Ten první případ je plný bolesti, přemýšlení, křivdy. Ten druhý je naopak plný klidu, rozjímání a smíření.

Když jsem dorazil po měsíci do domova na smuteční rozloučení, něco uvnitř mě bylo jinak. Bylo to jako když léta jezdíte k babičce do jiného města a ona tam najednou není. Ztratí se ten pocit, že máte za kým jít pro vřelé slovo, úsměv i pohlazení. Ze města, do kterého jste se vždy těšili, se stane odosobněný prostor.

V kapli Sue Ryder na klavírním koncertě má cesta dobrovolníka začala a také se zde rozloučením s paní Evou uzavřela.

Tiše jsem seděl, poslouchal proslov paní kaplanky a rozjímal nad vzpomínkami i pocity. Zrak mi neustále sklouzával k fotografii zesnulé, před kterou byl položený pro ni tak typický červený baret. Nosila ho téměř bez ustání. A najednou bylo zvláštní vidět ho o samotě.

Slušelo se, abych řekl pár slov. A bylo mi velkou ctí, že jsem mohl před smutečními hosty zavzpomínat na naše společné chvíle. Když došlo na kondolence trojici příbuzných, její synovec mi podal ruku se slovy: „Děkuji za všechno, co jste pro ni udělal.“ A v tu chvíli jsem měl co dělat, abych zadržel slzy.

Příznačně se smuteční rozloučení konalo v úterní brzké odpoledne. A tak jsem ze Sue odcházel v poměrně obvyklou dobu, ale přeci s úplně jiným pocitem.

"Vyřiďte pozdravy mé drahé babičce."

„Víš, co udělej? Svoje vlastní rozloučení s paní Evou. V klidu si sedni, zavři oči a nech věci plynout,“ poradila mi kamarádka Andrea.

Další den večer jsem tedy ztišil okolní svět, zavřel oči a otevřel srdce.

Pod oblohou posetou hvězdami na rovné střeše jednoho pankráckého paneláku jsou dvě pohodlná plážová lehátka. U jednoho je odložené chodítko. Kolem nás tiše hučí město, my mlčky sedíme a koukáme na pestrobarevnou koláž světel civilizace a noční oblohy. Držíme orosené sklenice a upíjíme svých drinků.

 

„Ale že to stálo za to, viďte?“

„Tak to si pište, paní Evičko. Užili jsme si to.“

„Stejně se Vám ten Plachetka povedl!“

„Já bych řekl, že se nám to povedlo celé a chci vám za to poděkovat. Vyřiďte srdečné pozdravy mé drahé babičce.“

„To víte, že vyřídím. A dost už toho sentimentu. To pití je vážně vynikající, ale na mě trošku moc nóbl. Jestli vy jste to zase trošku nepřehnal...“ doplní paní Eva s úsměvem. 

Pár slov na konec

Dobrovolníci o svých aktivitách často mlčí. Ve své čisté dobrotě kolem sebe nechtějí šířit dojem, že to dělají pro uznání okolí. Ale já jsem naopak pevně přesvědčen, že v dnešním světě, kdy se mluví více o zlu než dobru, je každý příběh podobný mému více než žádoucí.

Za zmínku ale rozhodně stojí také přístup Domova Sue Ryder k dobrovolnické činnosti. Velmi dobře si totiž uvědomují, jak potřebná je tato aktivita nejen pro samotné klienty. Ale i pro dobrovolníky. Úžasní lidé tu vytvořili skvělé podmínky, ve kterých mohou vznikat příběhy podobné tomu mému. Kéž by se něco takového stalo naprosto běžnou praxí ve všech domovech.

Domov Sue Ryder je místo plné profesionálů, kteří do své práce vkládají všechny své zkušenosti, dovednosti, ale také srdce. Nejednou mi paní Eva říkala, jak je ráda, že se dostala právě sem. A já v tu dobu přišel o jeden z běžných předsudků dneška. Spousta lidí se brání tomu, aby dali své blízké ve vysokém věku do domovů. Říkají: "Přece neodložím babičku do nějakého důchoďáku!"

Ale co když se tam ta babička bude mít lépe? Dostane se jí veškerého servisu, který potřebuje, najde vrstevníky a třeba i nová přátelství? Není to lepší, než přežívat o samotě - byť třeba v bytě, ve kterém žila celý život? Lidé nemají rádi změny - ani já ne. Ale některé mohou být velmi prospěšné.

 I stáří může mít styl | Foto: Radka Kulhánková

Dozvěděl jsem se taky něco o tom, co seniory trápí - a světe div se - nevychovaná mládež nepatří snad ani do top trojky. Paní Eva mi nejednou říkala, jak nebojuje o život, ale o soběstačnost. Děsila ji představa, že bude jen ležet a ostatní se o ni budou starat. Není se co divit, protože nikdo z nás o tohle nestojí. Ale jsou situace, ve kterých na výběr nedostáváme.

Stejně tak mi utkvěla často opakovaná pravda, že pohyb je klíčem k životu. Jakmile se člověk přestane hýbat, začne umírat. Sama o tom často mluvila a byla pro mě živoucím důkazem pravdivosti tohoto tvrzení. Když paní Eva ztrácela motivaci žít, hýbala se méně a méně, až nakonec opouštěla svůj pokoj jen zřídka kdy. A tak berte své babičky a dědečky na procházky vždy, když to bude jen trošku možné. Budou tu s vámi o něco déle.

Pokud by vás zajímalo k tomuto tématu více, doporučuji www.neztratitsevestari.cz. Web má pod hlavičkou právě Sue Ryder a je plný zajímavých a důležitých informací. "Stáří se nás týká dřív, než sami zestárneme." Tak zní motto, které jsem měl na své dobrovolnické jmenovce z rubové strany. A tak se vám taková studnice plná hodnotných informací nemusí hodit dnes, ale jindy jako když najdete.

No a pokud jste měli někdy chuť pustit se do něčeho podobného, dejte se do toho. Napište svůj vlastní příběh. Je to jako poznat další odstín z barev života. A jako lidé máme ze všech žijících tvorů na planetě jednu velkou výhodu - máme lidskost, laskavost, soucit. 

Když je budeme více používat nejen mezi sebou, ale také ve vztahu ke všemu okolo nás, bude nám tu všem o něco lépe. To bych si moc přál. A jak jsem měl to štěstí poznat paní Evu, přála by si to i ona.

Když odejdeme, zůstávají tu po nás děti a příběhy.
Ať jsou tedy děti hodné a příběhy dobré.