A jde se na operu: Così fan tutte (Wolfgang Amadeus Mozart)

Don Giovanni nás i přes své pekelné zatracení vskutku okouzlil. A to tak, že nás přiměl chtít víc. Naše volba padla na lákavě znějící titul Così fan tutte (aneb Takové jsou všechny).

Tentokrát jsme se při výběru lístků cítili jako při příchodu na snídani v hotelu s all inclusive servisem. Takový výběr! Už to nám ale mělo přijít podezřelé. Jenže nebylo, protože sami máme rádi věci mimo hlavní proud.

Volba padla na balkón v druhém patře. Opera Così fan tutte pro nás byla totiž velkým otazníkem, proto je potřeba být připraveni i na variantu, že ten otazník nebude úplně atraktivní. Pak totiž balkón ze své pozice poskytuje dostatečně široké pozorovací pole na obdivování krásně vyzdobeného sálu. A musím říct, že tentokrát jsem si stihl prohlédnout vše do posledního detailu. Bohužel.

Na začátku všeho vystoupil umělecký ředitel Stavovského divadla s dobrou a špatnou zprávou. Představitel jedné z hlavních postav totiž onemocněl, ale podařilo se sehnat náhradu. Hned zkraje a taková dramata, ts, ts! Oklepali jsme se z rychle prožité zápletky i rozuzlení a pak už nic nebránilo rozjet kolotoč utrpení…

Scéna byla pojata velmi spoře – tři stěny nevýrazné barvy stlučené kolmo k sobě a přes většinu stěny zadní se táhl obraz. Lehce abstraktní mořské vlny působily příjemně. Kdyby se jen nehonosily barvami, za něž by se nemusel stydět žádný malíř trpící výstavní depresí.

Konkrétně Così fan tutte byla darována lidstvu jakožto opera komická (opera buffa) a já už začal chápat tolik prázdných židlí v hledišti. Opera buffa má totiž hýřit barvami, veselím a vyloženě opulentní pozornost má být věnována kostýmům. 

A tady? Minimalismus, který je nyní tak moderní a prostoupený vším (mimo spotřebního apetitu lidstva), expandoval i tam, kde nemá co pohledávat. Již zmíněné kostýmy v nevýrazných odstínech kombinovaly styl první republiky a zlatého věku kolchozového pomatení v 50. letech.

Jako by si sami autoři této verze uvědomovali tu všudypřítomnou nudu, tak po celou dobu na zadní stěnu jevištní instalace promítali nápisy, které nepostrádaly hloubku (Kořist má moc nad lovcem. Každá myšlenka, která se nestane činem, otravuje duši, a další). Docela to zabavilo, to je zas fakt.

Děj je jednoduchý. Dva mladí důstojníci se vsadí se svým přítelem o věrnost svých snoubenek. Odjedou do války a vrátí se v přestrojení za vojáky, aby jejich věrnost otestovali. Bohužel holky po čase podlehnou a souhlasí se svatbou s cizinci. Vojáci mizí a objevují se původní mladíci, kteří svým dívkám sice vyčiní, ale vše skončí smířlivě.

Zazpívané bylo vše krásně, to nemohu říct. Ale stejně jsem tentokrát byl při svých vizuálních toulkách sálem posmutnělý, že ani ta hudba nebyla tak uhrančivá jako posledně u Dona Giovanniho. 

A možná tuším proč! V recenzi představení na portále Opera+ bylo trefně napsáno, že ani dirigent si totiž neodpouští osobité stylizace původního materiálu. Takže můžeme sice slyšet Mozartovy noty, ale ne jeho hudbu. Ha, to by částečně vysvětlovalo tu moji poruchu pozornosti během představení a tolik otlačených rukou na obličejích trpělivých diváků po skončení.

No, ale abychom nebyli jen takto příkří a přísní – žádný večer strávený v divadle není ztracený. Fajnově se oblečete do krásného prostředí vysoké kultury a stylově zvládnete absolvovat cokoliv vám na pódiu naservírují. Jen ta kvalita servírovaného určuje, kde všude o tom budete vyprávět a taky jak dlouho si vše předvedené budete pamatovat.

Popravdě mi z tohoto večera zůstane jen vzpomínka na hezky strávený čas s Luci, tip na mučivý zážitek pro zlobivé a úvaha, proč proboha někdo zve experimenty do míst, kde by měla pevnou rukou vládnout tradice. Totiž - kde jinde než v předním pražském divadle už bychom měli zhlédnout původní ztvárnění? Aspoň, že ty minimalistické manýry nepronikají do orchestrů – to by nám taky nějaký moderní hudební režisér v záchvatu uměleckosti mohl naordinovat veškerou partituru v podání zobcové flétny, niněry a tamburínky.

Ještě, že ta otlačená ruka ze tváře už mi zmizela… konec dobrý – všechno dobré.