A jde se na operu: Don Giovanni (Wolfgang Amadeus Mozart)

Čas umí být milosrdný, ale také prevít. Mně v té vší schizofrenní spravedlnosti nadělil další narozeniny a s nimi lístky do Stavovského divadla na operu Don Giovanni mého oblíbeného Wolfganga A. Mozarta. Dobře, nebyl to čas osobně, ale byla to moje žena, která tento úžasný společný zážitek zařídila. Přišel totiž věk, kdy už se neobjednávají striptérky, nekoupe se v ginu s tonikem a nepřemísťují se dopravní značky. S popěvkem Proč bychom se netěšili jsem zalovil ve skříni a vytáhl svůj černý večerní oblek. Naposledy se mnou totiž byl na Prodané nevěstě v Národním.

Patřičně vyfiknuti jsme tedy očekávali příjezd Uberu, aby nás odvezl do kulturní Mekky dnešního večera. A zase to šetření! Když mi apka vypsala dostupné možnosti svezení, vybral jsem tu spíše méně finančně náročnou variantu (proč chtíti ze zlata kočár, když má kol stejně jako ten ze dřeva) a tak jsem nemohl být moc překvapen pohledem na sytě bílou zaschlou skvrnu na zadním sedadle našeho dostavníku značky Volkswagen, patrně způsobenou v minulosti rozbryndaným třeba jogurtem, a bez mrknutí oka jsem ji svým černým oblekem přisedl. Nebál bych se to nazvat chladnokrevným odhodláním jít vstříc osudu stejně jako hlavní hrdina dnešního večera Don Giovanni, který ke konci představení svolí k večeři s oživlou mrtvolou. Pozor, teď přijde spoiler! On byl ale zatracen plameny pekelnými, můj oblek zůstal naštěstí bez újmy. A tak nám mimo ucpané podvečerní Prahy nebránilo už nic v tom, abychom si užívali všechny smysly sytící divadelní představení.

Nevím, jak to máte vy, ale já vždy trošku znervózním při zjištění, že budu 3 hodiny sedět a vnímat jednu věc. Přeci jen si na mně dnešní život vyžádal svoji daň a to i přesto, že s pozorností na tom nejsem tak špatně jako většina z nás. Prý i akvarijní rybička je na tom lépe. Proč asi – nesjíždí TikTok a nedělá si z mozku vědomě bramboračku. Ale to jsme jinde, zpátky do divadla…

Dirigentova taktovka prořízla vzduch, orchestr se pustil do předehry, obecenstvo se zaposlouchalo do prvních tónů. Zavřel jsem oči a představoval si, jak to tady asi mohlo vypadat v roce 1787. Divadlo bez elektřiny osvětlovaly jen svíčky, neklimatizovaný sál byl prostoupen libými i nelibými vůněmi tehdejšího světa a sám velký Wolfi řídil tehdejší premiéru.

Ze snění mě vytrhne půvabný děj naštěstí provázený titulky, neboť opera je v italštině. A ta jí velmi sluší! Od začátku si vaše sympatie bez mrknutí oka získá postava Leporella – sluhy Dona Giovanniho, který je rozumný, vtipný a zmítá se v rozmarech svého pána. Postupně se dostávám do zápletky, nechávám sebou plně prostoupit to spojení operního zpěvu a orchestru a říkám si, jak povznášející pocit musí být něco takového umět zazpívat a cítit tu jednotu se všemi nástroji. Vskutku mi toho v hlavě jede asi víc, než by mělo. Ale vše stíhám! Ve chvíli, kdy přichází duet Là ci darem la mano naprosto pookřeji. Slzy deroucí se mi do očí beru jako pevné spojení ducha a těla. Tu skladbu jsem znal už předtím z hodin klavíru a patří mezi mé nejoblíbenější – poslechněte si ji, ale pak za mnou nechoďte, když ji nevyženete z hlavy. Koneckonců proč by někdo něco takového vlastně dělal. Je krásná.

Děj ubíhá, přichází z mého pohledu pár zbytečně natáhnutých pasáží plných opakování s jemnými notovými nuancemi. Při těch se neubráním vzpomínce na scénku z Amadea (1984), kdy po skončení představení Mozart společně s plným sálem čeká na názor císaře. Ten se po chvilce přemýšlení uvolí utrousit poznámku o tom, že je to výborné, ale má to zkrátka příliš mnoho not. Kdybych se v textu o opeře neštítil používat emotikony, teď by sem sedl.

Vše postupuje k velkolepému závěru, kdy se Don Giovanni nebojí absolvovat večeři s mrtvým mužem, jehož nástup na scénu je pojatý vskutku velkolepě. Světla, mlhové efekty, gradující hudba. Pokud vaše pozornost polevila, právě si ji představení opět zplna získalo. Don Giovanni alias Don Juan za své chování zažívá pád do pekel a než se stihnete probrat z jeho rychlého konce, už se herci uklánějí v závěrečném potlesku.  

Neubránil jsem se úvaze, jestli se z Giovanniho postupem času nestal škvár pro turisty a co by vlastně Mozart řekl na verzi, která nám byla včera nabídnuta. A jak jsem ji vyhodnotil? U Mozartovy hudby stačí, když jsou hudebníci schopní, nástroje naladěny a fantazie posluchačů dostatečně otevřená. Jak lehce dosažitelná konstalace okolností, že? Pak ale zažijete chvíle, kdy vás umělecký přednes naprosto pohltí a vy ucítíte tu uměleckou genialitu i ve tkaničkách u bot.

Určitě tu všechnu melodičnost nepoberete najednou. Ve skladbách je jí tolik, že by i kouzelný hrneček produkující nekonečné množství kaše mohl závidět. Takže i den poté pravděpodobně strávíte jako já – přehráváním těch tří hodin znovu a radostí z objevování dalších melodických zákoutí, která předtím zůstala skryta. Bravo, Stavovské divadlo, bravo, můj nejmilejší Mozarte! 

A díky za jedinečný dárek, má skvělá ženo.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dobrem proti smutku aneb jak jsem byl dobrovolníkem jedné 90leté dámy

Jak by mohly vypadat zprávy z roku 1348 pohledem komerční televize?

O knize: Mnichov. Jeden den v září (Simon Reeve)